Za pramenem řek... aneb HC

Ranní počasí moc nevybízelo k účasti na akci, nicméně jsme se v pěti odvážných sešli na nádraží, a vyrazili směr Bílý Potok. Po krátké cestě vlakem jsme se vydali po zelené turistické směr chata hubertka. Sněhu bylo nejprve pomálu, ale s přibívající nadmořskou výškou přibívalo i sněhu. Byly asi 2°C a sem tam nás přepadla přeháňka, naštěstí žádný velký liják. Na Hubertce jsme se osvěžili čajem, a pokračovali po červené směr Nebeský žebřík. Sněhu okolo bylo mraky, některý už solidně měnil skupenství a tak jsme viděli i spoustů potůčků a potoků. Dokonce jsme se cestou snažili sněhem nějaké ty potůčky přehradit. Blábol cestou do kopce natáhl svůj sedmimílový krok, a brzo se nám ztratil v mlze. Krátkonozí Citrónek a Slávek ale srdnatě doháněli. Cesta po sněhem pokryté a urolbované asfaltce šla celkem dobře. Od nebeského žebříku to k prameni mělo být jen kousek, bohužel sníh již nebyl tvrdý, a hodně se v něm bořilo. Místy až po kolena.

Pramen nebyl nijak zvlášťně označen, a tak jsme jeho hledání op chvíli vzdali. Vody okolo teklo dost, ale přesně určit který potok je Jizera bylo zhola nemožné. Na nebeském žebříku jsme si dali chutný, většinou poskrovný obídek. Jen Slávek překvapil se třemi řízky. Teplý čaj zahřál na srdci i v žaludku a tak jsme mohli pokračovat dál. Od možné návštěvy vrcholu smrku nás odradili turisté, kteří se odtamtud právě vraceli. Počasí tam je prý ještě nehostinnější než tu dole, navíc se sníh hodně boří. Vyrazili jsme tedy zpět, a protože jsme nechtěli jít stejnou cestou zpět, rozhodli jsme se z červené turistické to střihnout z kopce na žlutou, na Hájený potok. 400 metrů délkových a 130 výškových byla zajímavá výzva, a tak jsme se s chutí vrhli z kopce. Toto byl však bod zlomu. Od teď, až do Bílého potoka jsme se ve sněhu bořili, Blábol dokonce místy nad pas. Cesta kopcem dolů krásně ubíhala. Slávek s Citrónem vymysleli nový styl cesty – klouzání po břiše hlavou dolů. Zamezili tím tak propadání, a výborně se u toho bavili. Ke konci kopce již byla paseka, a pod sněhem osekané větve, což v chůzi a propadání celkem překáželo, ale zanedlouho jsme se již objevili na žluté značce. Předpoklad, že všechny turistické cesty budou upravené se ukázal jako chybný, a tak jsme se i na cestě stále bořili nad kolena. Z cesty se občas stal potůček, a tak jsme ho všelijak obcházeli. Hájený potok, který cestu lemoval, zdál se býti krapet rozvodněný, a skoro vyzíval k jízdě na kajaku. Po chvilce nás žlutá turistická dovedla k „řece“ kde kdysi nejspíše býval most. Ten jsme objevili o 50 metrů dále v korytě. Obcházeli jsme tedy řeku ještě hlubším sněhem než obvykle, tj. po pas. Naštěstí po dvou stech metrech utrpení se cesta přes jiný most vracela zpět a sněhu začalo ubývat, takže se cesta zpříjemňovala. Boty všech účastníků této hardcore akce se postupně měnili v bazénky. Na posledním mostě, který jsme přecházeli, jsme objevili pozůstatky sněhuláka, a přišel nám dobrý nápad poslat jeho poslední kouli po vodě. Zvednout ji však přes zábradlí se jevilo bez pomoci kladkostroje jako nesmysl, takže jsme ji museli rozpůlit. S polovinou to již šlo lépe. S dobrou náladou jsme pokračovali dále po značce až do Bílého potoka. Cestou jsme obdivovali koryto Hájenýho potoka, který očividně o povodních napáchal rozsáhlé škody. Na nádraží jsme dorazili kupodivu s dvouhodinovým předstihem, což nikomu nevadilo. Vlaky odtud jezdí v intervalu dvou hodin, takže jsme akorát stíhali dřívější spoj. Vlak zde již čekal (zavřený), a tak, protože mrholilo, hledali kluci čekárnu. Bohužel bez úspěchu. Vytáhli jsme poslední zbytky čaje, a železky a s chutí se pustili do všech zbytků. Hodný strojvedoucí, když viděl jsk venku mrzneme, nás s předstihem pustil do vlaku a zatopil nám. Po dvaceti minutách se vlak rozjel a my se konečně blížili k domovu. Boty všech účastníků byly promočené a jistě zábly nožky i prstíky. O dvě hodiny dříve než bylo v plánu, ale i tak zmožení a prochladlí jsme se vrátili na nádraží a rozutekli se k domovům.